Den 20. - Etiopský trek

28.01.2020

Úterý 28.1.
Aklimatizace: 2650/2700
Váha : 72.3kg

2 litry vody, teplé oblečení, termofolie, základní lékárnička. Batůžek připraven. Ráno ještě kupuju svačinu (dva koblihy, šneka, bagetu). 7:30 odchod směr hlavní silnice. Tam už stojí dlouhatanánská fronta na minibus. Naštěstí všichni čekají ve směru na Addis Abeba, já jedu opačným směrem, do centra Solulta.

Odtud už jen po svých, do hor, které se zvedají asi 4km za městem. Zpočátku jdu po široké třídě, dlážděné kostkami. Taková místní Chaps Elysees. Ta pomalu přechází do polní cesty, ze začátku pěkné, rovné, bez větších kamenů. Pomalu se objevují balvany tak velké, že nechápu, jak tu může projet koňské spřežení. Až nakonec cesta skončí úplně.

Nemám mapu a google mapy ukazují jen bílá místa (hic sunt leones). Tedy doufám, že ne doslovně. Lvy bych opravdu potkat nechtěl. Vyberu si vrchol a na ten prostě jdu. Turistické značky tu nejsou. Ba ani cesty už tu nejsou. Občas nějaká pěšinka, ale ta buď jde pochvíli jiným směrem, nebo se ztratí úplně. Důležité je, držet směr. To co vystoupám, občas musím zase sestoupit. Někdy brodím skoro vyschlý potok, pak se zas škrábu do kopce po čtyřech.

Na začátku cesty jsem si myslel , že budu takový pionýr. Že budu první, kdo tam vyleze. První, kdo pokoří tuto bezejmennou horu. Domorodci určitě nemají čas lozit po kopcích. Jaké je však moje zklamání. Každou chvíli potkávám pásáky dobytka, rolníky sklízející obilí, stařenku, která kráčí bůhví kam. On ten kopec je vlastně pole. Zorané pole. Kamenité pole.

Je neskutečné, co člověk dokáže. Sám mám problém se v tomto sklonu kopce udržet, a oni si tady ořou a pak sklízí obilí. Konečně jsem na vrcholu. 3050m. Čekal jsem, že to bude vyšší. No snad ten vedlejší vrchol. 3075m. Taky nic moc. Jdu dál. Do třetice. 3150m. Pro dnešek to musí stačit. Je tu nádherný výhled do všech stran. Stálo to zato.

Cesta dolů je rychlejší, ale musím dávat bacha. Každou chvíli mi podjedou nohy. Lidi jsou tady taky v pohodě. Každou chvíli na mě někdo volá a mává mi. Sice jim nerozumím, ale myslím, že mi nenadávají. Čím víc se blížím k městu, tím víc se k veselému mávání přidává i výraz "china". Sice se mi to nelíbí, ale odpovídám zamáváním a úklidem. Začínám věřit, že oslovení "china" neberou jako urážku, ale prostě tak zdraví všechny, kdo jsou jiní. Konečně jsem v cíli. Našlapáno přes 22km, nastoupáno 800m.

Doma jsem před 15h. Ode dneška spím ve vlastním pokoji. Uvolnily se pokoje po Maročanech, tak se Hanka přestěhovala do svého.

Dobrou noc