Den 24. - Prach a špína velkoměsta

02.02.2020

Sobota 1.2.

Den 24.- Prach a špína velkoměsta
Aklimatizace: 2700/2700 
A-K-L-I-M-A-T-I-Z-O-V-Á-N !!!
Váha: neznámá

U večeře jsme se bavili, že jednou týdně někdo z nás udělá snídani a společně posnídáme. Protože ostatní měli dnes ráno dlouhý běh, a já mám dva dny volna, tak volba padla na mne. Zatím co David, Čurda a Hanka loví po okolí kilometry, tak já se vydávám na nákup.

Prvně k pekaři. Čerstvě upečený chléb voní až na ulici. Každý bochník má na sobě křesťanskou symboliku v podobě kříže, nebo olivové ratolesti. Hned vedle u hokynáře kupuju deset vajec, cibuli, rajčata a limetky. Měřená jednota je tady jedno kilo. Nakonec se dohodneme, že i půl kila můžou prodávat a cenu jen vydělí dvěma. Opravdu nevím, co bych dělal s kilem limet, když potřebuju maximálně dvě do čaje. Moje snídaňové menu tedy je: vejce na cibulce, bílý čerstvý chléb, rajčatový salát a černý čaj s limetou a tunou cukru (kluci to rádi sladké).

Před desátou už míříme směr Addis Abeba. Spořádána fronta čeká na příjezd taxi (minibus pro devět lidí + řidič). Jakmile přijede, rozběhne se prvních 20 čekajících v řadě, a snaží se dostat do již z půlky naplněného auta. Asi patnácti se to podaří a plně obsazený vůz může vyjet. Sedí se všude a na všem. My máme štěstí. Stopli jsme si auto, kde se my všichni čtyři, "pohodlně " vmáčkneme na troj-sedačku. Asi to není oficiální taxi, a je i o něco dražší, ale máme ho jen pro sebe a doveze nás až na místo. 

 Tam máme sraz s naším masérem, pro dnešní den průvodcem po hlavním městem. Je to fajn. Nemusíme se o nic starat. Cokoliv chceme vidět, kamkoliv se chceme dostat, tak zařídí. První kroky vedou do Etiopa Telecom. Je třeba zaplatit internet na další měsíc. V místě našeho pobytu je sice signál mizerný, ale občas se dostaneme na net, a tak je nějaké spojení se světem a domovem. Ve městě je to o něco lepší. Frčí tu 4G síť, u nás jen 3G. 

Další zastávkou je obchod se sportovním oblečením. David kupuje soupravu v etiopských barvách. Po městě se pohybujeme pěšky. Není to snadné. Chodníky tu téměř neexistují a nebo jsou v tak ubohém stavu, že je lepší chodit po silnici. Tam si ovšem musíte dávat velký pozor na auta. Do teď jsem nepochopil, zda tu jsou nějaká dopravní pravidla. Snad jen to, že se jezdí vpravo jak u nás. Předjíždí se tu zleva zprava. Kdo si najede do křižovatky dřív, tak ten jede. Ale nějakým podivným způsobem to funguje. 

Na tržišti není nic zajímavého. Fejkové oblečení, deky, záclony, nádobí. To samé, co koupíte u nás na vietnamské tržnici. Oběd máme v luxusnější restauraci. Bohužel kvalita neodpovídá ceně. Zatím nejhorší jídlo tady. Indické curry tu moc neumí. Aspoň ponaučení pro příště: držet se místní osvědčené kuchyně. Po obědě máme sraz s Lucy. Je to pořádně stará baba a bydlí v muzeu. Je jí 3.2 milionu let. Tedy jak se to vezme. V době smrti ji bylo 12 let. Lucy dostala jméno podle písničky Lucy in the sky with diamonds od Beatlesáků. Je také známá pod názvem "Dinkinesh", což v amharštině znamená "překrásná". Amharština je oficiální jazyk v Etiopii. Jinak se tu mluví asi 80 dialekty. Muzeum je v celkem žalostném stavu. První patro patří Lucy a vývoji člověka obecně. Druhé patro je věnováno "monarchii". Pár obřadních rouch, korunovační předměty, trůny. Třetí patro obsahuje umění v různých obdobích (křesťanství, známky socialismu i moderní umění). Převážně obrazy. Poslední, čtvrté patro, ukazuje předměty z každodenního života běžných lidí. Vstupné přijde v přepočtu asi na 7 Kč.

Odtud naše kroky směřují pro kávu. Etiopská káva je pojem a byl by hřích ji neochutnat a nekoupit si pár zrnek domů. Údajně nejlepší coffeehouse je pár bloků dál. Jedeme hromadnou. Moderní double decker nás dopraví až téměř na místo. Tato část města působí modernějším dojmem. Ale všudypřítomný nepořádek nedá zapomenout, že jsme stále v Africe. Pověsti o kávě nelhaly. Dal jsem si café au lait. Opravdu jsem lepší kafe nepil. Pak už jen rychle dokoupit zásoby a domů. Je to přece jen kus cesty. Myslím, že David prožil jeden z nejšťastnějších dní svého života. Zahlédl Mo Faraha, legendu mezi běžci. Utíkal se s nim vyfotit. Pak si dokonce sedl k vedlejšímu stolu, když jsme večeřeli. Zase jsem se styděl, tak žádnou fotku nemám. 

No a co říct závěrem o Addis Abeba? Snad, že je velké. Nenadchlo mě. Působí jak tržiště z hvězdných válek, kde se mísí prapodivné postavičky z různých galaxií, s pachy (opravdu pachy) všeho možného.

Dobrou noc