Den 29. - Koncem to nekončí

14.02.2019

Kokrhání kohoutů, chladný ranní vzduch, běžci vynořující se ze tmy, tak vypadá ráno v Itenu.

Je to můj poslední den tady. Chci stihnout svítání nad údolím. Mám trochu strach, že bude zataženo a nic z mého brzkého vstávání nebude.

Vzhůru jsem už od 5:30, ale hodinky ukazují, že se rozednívá v 6:28 a východ je v 6:49.

Je tedy dost času. Na Kerio View je to asi 1.5km. Vycházím před čtvrt. Šero ustupuje a je vidět čím dál víc. Raději začínám utíkat, abych náhodou nepřišel pozdě.

Jsem na místě a s otevřenou pusou pozoruju přírodní divadlo, které se odehrává přede mnou.

Trvá to jen pár minut. Jakmile se slunce vyhoupne nad obzor, odklusnu si posledních pár keňských kilometrů a jdu balit. Tedy spíš pěchovat věci do báglu.

Poslední společná fotka.

Kluci mají odpoledne trénink, tak si jdou lehnout a já se pomalu šourám na Matatu. Musím prvně do Eldoretu, a tam ještě jednou přesednout na letiště.

Chvíli čekám u silnice a první projíždějící Matatu zastavuje na mávnutí. Mám štěstí, sedí tam jen pár lidí, nebudu se mačkat. Štěstí mám jen chvíli. Zaplétám se do konverzace se spolucestujícím. Poté co, zjistí veškeré "odkud jsem, kam jedu a co jsem tady dělal", prohlašuje, že je běžec a abych ho sponzoroval. Důrazně mu vysvětlím, že ho rozhodně sponzorovat nebudu.

Auto se pomalu plní a přistupuje dáma v šatech, se zadkem přes dvě sedadla. Pod sedadlo háže dvě živé, svázané slepice. Už je nás v autě patnáct.

Běžec pokračuje dál. Prej jestli jím hovězí a jestli vlastním krávu? Když řeknu, že ne, tak mi jednu nabízí. A dokonce ji i porazí. Výměnou za to ale chce manželku z Česka. Když bych nevěděl o nějaký sám, mám se poptat po sousedech. A kdybych nejedl maso, tak i kysaný mlíko je dobrý místo hovězího. Korpulentní dáma se jen usmívá a občas mi něco uvede do souvislostí, protože mu ne všechno rozumím.

Konečně běžec vystoupil. Nejenom, že je teď v autě klid , ale i trochu místa. Za chvíli ale vstupujeme všichni .

Paní se nabídne, že půjde se mnou a ukáže mi stanoviště Matatu, které jedou na letiště. Razí si to přeplněnými ulicemi. Snažím se s ní držet krok. Za pár minut jsme na místě. Ještě se ujistí, že sedím ve správném voze, rozloučíme se a zmizí v davu. Čekáme asi 15 minut , než se zaplní všechna místa. A teď už v klidu mířím k letišti.

V hale zjušťuju, že mi posunuli let o hodinu. Nevadí, z Nairobi mám odlet až v 5h ráno, tak je jedno, kde čekám. Posunutý let byl ještě jednou posunut o další skoro hodinu a do Nairobi se dostávám někdy před třiadvacátou hodinou.

Těším se, jak zaprasím a dám si na letišti hamburgera. Nedám. Mění zrovna olej a novej jim ještě nedovezli. No nic. Výběr moc není. Wrap a salát. Ale je to dobrý a aspoň nepřiberu.

Tak a to je konec mojí cesty do Keni a do světa profesionálních běžců.

Sedím v letištní hale a nevím, kdy odletím, protože časy uvedené na internetu a v letištní hale, se liší o hodinu a nikdo neví, který platí. Ale to je už jedno, domů se nějak a někdy dostanu.

Tuto dovolenou jsem si neskutečně užil.

Keňa je neskutečně krásná země, plná příjemných lidi a usměvavých dětí.

I když se mění každým dnem, chtěl bych ji popřát, ať zůstane, taková, jaká je.

Nesmím zapomenout na české kluky, eliťáky, kteří mě radili jak po stránce běžecké, tak i seznamovali s místní kulturou.

Díky kluci

#Jirka Homoláče #Jirka Csirik (Čurda) #David Vaš #Vladimír Marčík

Dobrou noc domů